Úzkostné poruchy

Mnoho dětí, dospívajících a dospělých se během svého života může dostat do období, v němž bude trpět úzkostnou poruchou. Úzkostné poruchy se projevují různými symptomy, všechny ale způsobují, že se dospívající uzavře do sebe, ve snaze vyhnout se situacím, nebo objektům, které by u něj mohly vyvolat úzkost (Carr – Gregg, 2012).

Mezi nejčastější symptomy úzkostných poruch dle Carr-Gregga patří:

• velký strach
  
• všudypřítomné obavy
  
• nesnesitelné napětí
  
• nezvladatelná úzkost
  
• katastrofické scénáře myšlení – při těch člověk neustále očekává, že se v příštím okamžiku přihodí něco
• strašného
  
• Na základě těchto symptomů může u daného jedince vzniknout několik typických fyzických symptomů, jako je:
  
• potíže s dýcháním
  
• nevolnost
  
• nadměrné pocení
  
• časté bušení srdce
  
• bolest na prsou
  
• neovladatelný, bezděčný třes, aj.
  

Typy úzkostných poruch:

Generalizovaná úzkostná porucha (GAD)

Generalizovaná úzkostná porucha se projevuje tím, že daný jedinec cítí neovladatelnou úzkost, která není vyvolána žádnou konkrétní situací. Většinou ji dotyčný trpí v období delším než půl roku a to po většinu dní z tohoto období a především po většinu času těchto dní. Během tohoto období provází trpícího jedince neustálé myšlenky, co hrozného se mu v nejbližší době stane (Carr-Greg, 2012). Trpící člověk má zlé předtuchy a znepokojení, které nedokáže ovládat. Je přecitlivělý, dráždivý, může trpět i depresemi a beznadějí. Vágnerová uvádí, že tito lidé mívají i horší sebehodnocení a nízké sebevědomí (2008). Touto poruchou trpí dvakrát častěji ženy, než muži a postihuje přibližně 5% populace (Berkow a kol., 1996).

Typickými příznaky:

• velký neklid
  
• nespavost nebo poruchy spánku
  
• podrážděnost
  
• těžko ovladatelná koncentrace
  
• bolesti hlavy
  
• pocení
  
• horko
  
• únava
  
• vyčerpanost

na zákl. vyčerpanosti také lhostejnost a nepřítomné chování a to i k lidem, které má dotyčný rád

Tato porucha se často může zaměňovat s Postraumatickou stresovou poruchou (PTSD).

Postraumatická stresová porucha

„Je to zátěž, rána, která nikdy nezmizí. Od té doby nic není jako dřív a myslím, že už nikdy nebude..“
Vzniká na základě nějaké děsivé traumatické události v životě jedince. Nedá se řadit mezi specifické poruchy, nýbrž je zde uvedena, protože je s nimi často zaměňována. Nejčastěji vzniká do 6 měsíců od dané události. Při této poruše dotyčný prožívá otřesnou událost opakovaně a znovu. Velmi často je spojena např. s dopravní nehodou, pokud ji dotyčný zažil, či byl svědkem, znásilněním, napadením, loupeží, apod. (Carr-Gregg, 2012). Dotyčný také může mít pocit, že si nemůže vzpomenout, jak se situace odehrála, vyhýbá se myšlenkám, místům nebo aktivitám, jež jsou spojené s onou událostí.

Mezi typické znaky podle Carr-Gregga patří:

• živé vzpomínky
  
• problémy se spánkem, děsivé sny
  
• podrážděnost
  
• strach
  
• otupělost
  
• výbuchy hněvu, pláč
  

Jednou z možností, jak postraumatickou poruchu léčit, je postupně dotyčného vystavovat tomu, co v něm vyvolává strach a probouzí vzpomínky na děsivou událost. Nejčastěji se volí kognitivně – behaviorální terapie, která by vždy měla být pod vedením odborníka, nejčastěji psychoterapeuta.

Panická úzkostná porucha

Tato porucha se projevuje tak, že dotyčný má neovladatelný strach z panické ataky. Panická ataka – tz. náhlý pocit úzkosti. Člověk, který již prožil panickou ataku, může mít měsíc i déle intenzivní hrůzu z jejího opakování. Panická ataka je typická náhlým začátkem, silnou intenzitou negativních pocitů a krátkou dobou trvání (Vágnerová, 2008). Velmi často panická ataka přichází v situacích, v nichž se dostane dotyčný do místa, v němž má pocit, že z něj není úniku, či v něm není žádná pomoc ostatních lidí. Nejčastěji prožíváme panickou ataku v městské hromadné dopravě, v davu, nebo naopak na opuštěných místech. Nejvíce intenzivní pocit při panické atace je, že si postižený myslí, že ho postihla mrtvice, infarkt, nebo že má např. mozkový nádor (Carr-Greg, 2012).

Mezi typické fyzické symptomy patří stejně jako u GAD:

• velký neklid, pocit děsu
  
• nespavost nebo poruchy spánku
  
• podrážděnost
  
• těžko ovladatelná koncentrace
  
• bolesti hlavy
  
• pocení
  
• horko
  
• únava
  

Sociální úzkost/fobie

Touto poruchou trpí velmi často dospívající, kteří mají při této poruše neovladatelný strach, že by se mohli stát středem pozornosti. Důvodem tohoto strachu jsou jejich obavy, že by je jejich okolí negativně hodnotilo. Jak píše Carr-Gregg, lidé jež trpí sociální úzkostí, si uvědomují, že jejich strach nemá oprávněný důvod, přestože jej nedokážou ovládnout. Tady je třeba rozlišit, zda je člověk pouze nesmělý, nebo zda je jeho strach tak silný, že mu narušuje každodenní žití. Pokud člověk, který touto poruchou trpí, bude mít za úkol přednést báseň před celou třídou, není jen nervózní, nýbrž se bojí již několik týdnů či měsíců dopředu, nedokáže myslet na nic jiného a při

samotném vystupování se mohou objevit fyzické symptomy jako je:

• bušení srdce
  
• pocení
  
• neovladatelný třes
  
• potíže s dýcháním
  
• zarudnutí
  
• koktání
  

Tyto symptomy během výstupu neustupují, naopak mají tendenci se zvyšovat.

Obsedantně – kompulzivní porucha (OCD)

 „Manžel po návratu z práce nejprve zkontroluje celý byt, zda není nějaký náznak nečistoty. Když se mu snažím vysvětlit, že je všechno v pořádku, tak se na mě utrhne. Nikoho z nás, mě ani dětí, si ani nevšimne, zajímá ho jenom to, jestli je uklizeno. Takhle se nedá žít.“ (Vágnerová, 2008).
Tato porucha se nejčastěji objevuje během puberty. Jak píše Carr-Greg (2012), výzkumy ukazují, že touto poruchou trpí 1-4% dětí a dospívajících. Často může vzniknout jako důsledek nějaké traumatické události. Většinou začíná před 25 rokem věku, často v dětství a dospívání. Dospívající s OCD jsou neustále obtěžováni neustálými iracionálními myšlenkami a obavami (často spojené s infekcí, sebepoškozováním, nebo s ubližováním druhých), na něž se naučili reagovat ritualizovaným chováním (mytí, opakované kontrolování). Vtíravé myšlenky nejsou vůlí ovladatelné. Dotyčný má díky tomu pocit ztráty kontroly nad vlastním vědomím i uvažováním. Může se také jednat o úkony, které nemusely být provedeny dokonale (zamčení dveří, vypnutí plynu), či nutkání k jednání, které je nepřijatelné (najet autem do skupiny lidí) (Vágnerová, 2008).

Obcese

Vtíravé vracející se myšlenky, popudy nebo představy, které vyvolávají nadměrnou úzkost, či strach.
Kompulze
Opakované chování: Mytí rukou, uklízení, kontrolování, mentální akty – opakování slov, modlitby, počítání, rituály, oblékání si věcí stále stejným naučeným způsobem.
Je dobré si zapamatovat, že tato porucha může postihnout kohokoliv a není to ničí vina. Tuto poruchu musí diagnostikovat odborník, ke kterému se jde na doporučení praktického lékaře. Opět nejčastěji se léčí kognitivně-behaviorální terapií a farmakoterapií.

Mezi děti, které tuto poruchu zvládají hůře patří:

• Děti s tikavou poruchou
  
• Děti s PPP
  
• Děti, které mají problémy s drogami a alkoholem
  
• Děti neustále diskutující s autoritami
  
• Děti, které měly v raném stádiu těžké symptomy
  

Porucha vnímání vlastního těla  (BDD)

Tato porucha byla dříve označovaná jako Dysmorfofobie. Dospívající je posedlý představou, že některá část jeho těla, není normální. Není jako ta, kterou mají ostatní. Tento dospívající je přesvědčen, že ostatním připadá nestvůrný, nebo k smíchu. Důsledkem toho je snížené sebehodnocení (Carr-Greg, 2012). Tato porucha může také dospívajícím tak narušit vlastní život, že se mohou uzavřít před světem do vlastní izolace. Odhaduje se, že touto poruchou trpí 2% lidí, ale je obtížné to odhadnout, protože se to dotyční snaží skrývat.
Při této poruše se musí věnovat pozornost tomu, jestliže se dítě neustále zabývá vzhledem, či nějakou částí svého těla. BDD je nezdravá psychická fixace, dítěti či dospívajícímu způsobuje obrovské trápení a velmi zasahuje do jeho života.

Mezi symptomy patří:

• Sprchování po tmě
  
• Zakrývání zrcadla
  
• Různé druhy maskování – tlustá vrstva make-up, černé brýle
  
• Volné oblečení, aj.
  

Člověk je vlastním tělem posedlý. Často obětí této poruchy bývají lidé, kteří jsou nezdravě závislí na sportu. Tato porucha se může objevit po zneužívání dítěte a po znevažování jeho pocitů ze strany okolí (Carr-Greg, 2012).