Sebepoškozování
Sebepoškozování (z ang. self – harm, self – injury, self – wounding) – jde o vědomé, často opakované a záměrné sebepoškozování bez vědomé sebevražedné tendence. Nejčastěji se jedná o řezání, pálení, píchání, opakované předávkování léky, apod. Typickým charakteristickým znakem záměrného sebepoškozování je tzv. „začarovaný kruh“, což jsou sebepoškozující činy, vedoucí k úlevě a k následnému opakování tohoto jednání. Lidé, které trápí tento problém, mají snahu se sebepoškozováním bojovat, ale při snaze se ovládnout prožívají napětí a vztek, což vede opět k opakování sebepoškozujícího jednání (Ulbertová, 2007).
Co dělat, když zjistím, že se moje dítě, můj žák či můj kamarád sebepoškozuje:
-
přistupujte k němu s respektem a tolerancí
-
nic mu nevyčítejte
-
projevte zájem
-
zeptejte se, co pro něho můžete udělat
-
nabídněte mu možnost o tom mluvit
-
mluvte klidně
-
pokud nebude chtít mluvit s vámi, nezazlívejte mu to a dejte mu kontakt na odbornou pomoc
-
respektujte jeho soukromí
-
nedávejte mu zákazy
-
citově ho nevydírejte
-
zajímejte se o tuto problematiku, čtěte o ní více informací, obraťte se na své přátele a blízké či využijte odbornou pomoc, např. navštivte krizové centrum ve vašem okolí.
-
Využijte telefonické pomoci – pro děti – Linka bezpečí 116 111, pro dospělé linka důvěry dle místa vašeho bydliště
Sebepoškozování
Z výzkumu vyplývá, že mezi sebepoškozujícími lidmi, je daleko větší procento žen než mužů. Je to zřejmě způsobené tím, že ženy mají větší sklon vztahovat problémy na sebe a obviňovat se, na rozdíl od mužů, kteří své nepříjemné pocity a agresivní tendence většinou směřují do okolí. Nejčastějším způsobem sebepoškozování je:
-
řezání (72%)
-
pálení (35%)
-
sebebití (30%)
-
nenechat rány, aby se zhojily (22%)
-
vytrhávání vlasů (10%)
-
lámání kostí (8%).
V 78% případů se jedná o kombinaci více forem současně.
Možné příčiny sebepoškozujícího jednání:
-
dětské trauma
-
sexuální zneužívání
-
tělesné a psychické týrání a zanedbávání
-
nefungující či problematické a rodinné vztahy
-
potíže ve škole
-
dětská zkušenost se špatným zacházením a péčí blízké osoby
-
nahromaděný stres
Charakteristické znaky průběhu sebepoškozování dle Ulbertové (2007):
-
přítomnost spouštěcí události (např. ztráta významného vztahu)
-
zesílení pocitů špatné nálady, vzteku, napětí, úzkosti
-
myšlenky na sebepoškození
-
pokus sebepoškození odvrátit
-
nárůst napětí
-
akt sebepoškození
-
uvolnění napětí
Sebepoškozování je reakcí na nepříjemnou prožívanou situaci, kterou doprovází pocity bezmoci, lítosti, vzteku, touhou po klidu, křivdy, přání pomstít se, přičemž je agrese obrácena vůči sobě samému. Fyzická bolest úspěšně odvede pozornost a přehluší tyto nepříjemné pocity. Fyzická bolest je hmatatelná, člověk ji může vlastní vůlí ovládnout, na rozdíl od bolesti psychické. Ulbertová (2007) uvádí, že při pocítění bolesti mozek začne produkovat endorfiny, které rozpouštějí stres a úzkost. Mnoho sebepoškozujících jedinců popisuje, že při sebepoškození pociťují úlevu, jako by jim spadl obrovský balvan z hrudi a cítí se zase volní, schopni dýchat, schopni života. Sebepoškozování může v častých případech poměrně rychle přerůst v jakousi formu závislosti.
Sebepoškozující tendence se někdy mohou objevit ve školním prostředí v jakési „lavině“, kdy se dospívající např. řízne a následně toto chování vyzkouší i několik žáků ve třídě. Rituály spojené se sebepoškozování se také objevují u part či sekt nebo u subkultur, jako je v současné době Emo či Gothic. Tyto subkultury ovlivňují styl oblékání i líčení, hudbu, smýšlení i světonázor. V takových případech jde většinou o přechodnou záležitost.
Příběh čtrnáctileté Věry:
„Poprvé jsem se řízla před dvěma lety. Hrozně jsem se tenkrát pohádala s mámou. Pamatuju si, jak jsem se pak zamkla v koupelně, když máma odešla k sousedce. Zamkla jsem se a řízla. Nejdřív jen trochu. Bolelo to. Ale vzpomínám si, jako kdyby se mi tím ulevilo. Viděla jsem, jak mi teče krev a vůbec jsem se nevyděsila. Teď už to dělám často. Nepřipadá mi, že cítím bolest. Když vidím třeba mladší ségru, jak se nechtěně řízne v kuchyni při krájení rajčat a ječí, připadá mi to k smíchu. Mě už to nebolí, nebo možná bolí, ale já už to tak necítím, nevnímám. Možná se psychická bolest při tom mění na fyzickou, která se dá ale vydržet, překonat, zapomenout. Zatím to nikdo neví..., Jen jednou jsem to anonymně napsala na jednu internetovou stránku. Hledala jsem lidi, co jsou na tom jako já. Nepřipadá mi, že mám nějaké velké problémy, nechápu, proč to dělám a proč s tím nemůžu přestat. Naši jsou sice rozvedení, ale já se ségrou nijak nestrádám. Koupí nám všechno co chceme. Akorát, že mezi nimi pořád pendlujeme a máma je dost často dlouho v práci. Asi i díky tomu, se mi to daří skrývat... Jenže ty jizvy nemizí a mě připadá, že už jsem díky nim ocejchovaná....“
